Před mnoha lety jsem objevila u jednoho švýcarského antikváře knihu o Andrew Carnegiem. Formuloval v ní své osobní myšlenky, šlo o jeho sen o budoucnosti světa. Já sice nejsem miliardář, jako pan Carnegie, ale jeho postoje jsem si dobře zapamatovala.

Když jsem se po třicetiletém bloudění světem vrátila do Prahy, stala jsem se členkou nadačního fondu Bohemian Heritage Fund, takové donátorství a takové přátelství mně bylo velkou oporou k návratu a k rozhodnutí tady zůstat v tom mém milovaném, malém, českém moři.

Teď, na sklonku svého života, jsem se rozhodla pro vlastní nadaci. Protože přes všechny rány mě Osud narežíroval, jak nejlépe mohl, obdaroval mě – a já se teď rozhodla o všechny dary se podělit. Nadační fond Soni Červené je mým darem – PRO ČESKOU KULTURU A VZDĚLÁNÍ

Proslula bytostným zájmem o nová díla, často jí věnovaná, i jako spisovatelka a překladatelka. Svůj osud popsala v autobiografickém diptychu Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno. Vklíněním životní dráhy do tragických zvratů dvacátého století je její stopa neopakovatelně dramatická, všestranně náročná, krajně vysilující, a tím také sotva souměřitelná s jakoukoli jinou. Její dráha obsáhla nejmenší místa v domovině i největší vzdálenosti na pěti kontinentech. Vystoupila ve 113 operních rolích, a navíc v dramatech, jevištních experimentech, filmech a melodramech, mnohdy vytvořených právě pro ni.

Objela svět jako členka i host opery a činohry národních divadel v Praze a Brně, sólistka státních oper v Berlíně a Vídni a operních scén ve Frankfurtu a San Francisku, stálý host desítek předních operních a divadelních jevišť v Evropě, Severní i Jižní Americe, Asii a Austrálii, dvojnásobná komorní pěvkyně, nositelka Zlaté medaile amerického Centra Johna Fitzgeralda Kennedyho, medaile Artis Bohemiae Amicis, ceny Thálie, ceny Alfréda Radoka, státního vyznamenání Za zásluhy, granátové hvězdy nadace Bohemian Heritage Fund a ceny Classic Prague Awards, čestná občanka hlavního města Prahy, Hradce Králové a Lázní Toušeně, čestná členka Státní opery Praha a Dáma české kultury etc. etc., jejíž jméno nese planetka 26897, obíhající mezi drahami Marsu a Jupiteru…

Tato česká operní pěvkyně a herečka (*9. 9. 1925 v Praze), dcera zakladatele Červené sedmy JUDr. Jiřího Červeného, vstoupila na profesionální dráhu v oboru muzikálu, hudebního divadla a filmu. V opeře působila nejprve po sedm sezon v Brně, poté od roku 1959 ve Státní opeře v Berlíně, kde byla již po dvou letech za vynikající výkony v operách Monteverdiových, Haendlových a Gluckových vyznamenána titulem komorní pěvkyně. Když za dramatických okolností prošla v lednu 1962 berlínskou zdí do západní Evropy, došla ocenění zejména za svou Carmen, Azucenu, Brangänu, Erdu a Klytaimnestru.

Stala se sólistkou operních domů ve Vídni, Frankfurtu a San Francisku a žádaným hostem předních evropských a amerických scén od Palerma a Milana přes Salcburk, Mnichov, Bayreuth, Hamburk, Amsterdam, Brusel, Glyndebourne, Edinburk, Paříž, Barcelonu a Lisabon po Seattle, San Diego, Chicago a Los Angeles. V koncertním i operním repertoáru se brzy specializovala na tvorbu 20. století (Mahler, Stravinskij, Janáček, Berg, Ligeti, Nono, Henze). Za vynikající výkony a dlouholetou reprezentaci byla ve Frankfurtu nad Mohanem podruhé vyznamenána titulem komorní pěvkyně. Zasloužila se také o vzorovou interpretaci Janáčka v češtině a o přesné překlady notových edic. Po uzavření operní dráhy působila od roku 1989 v činoherním divadle Thalia v Hamburku, s nímž hostovala také v New Yorku, Riu de Janeiro, Hongkongu a Sydney.

Do rodné Prahy se vrátila až v půli devadesátých let k vydání své knižní autobiografie Stýskání zakázáno (1999) a knihy o svém pradědečkovi, vynálezci žesťových nástrojů Václavu Františku Červeném Můjváclav (2001). Pro město svých rodových kořenů Hradec Králové nastudovala činoherní titulní postavu v Návštěvě staré dámy. Pro pražské Národní divadlo vytvořila alegorické postavy v operách Osud a Slzy Alexandra Velikého, ústřední postavy v komorních operách Zítra se bude... a Toufar a v činoherních inscenacích Věci Makropulos a 1914 (v režii Roberta Wilsona). Mimořádně všestrannou jevištní zkušenost zúročuje také v přednesech melodramů (Ullmann, Bernstein, Suk, Štědroň, Březina, Kvěch, Bodorová).

Roku 2005 byla vyznamenána Cenou Thálie, za rok 2008 Cenou Alfreda Radoka a roku 2011 medailí Artis Bohemiae Amicis. Roku 2012 přijala čestné občanství Hradce Králové a roku 2015 čestné občanství hlavního města Prahy. V roce 2013 obdržela vysoké americké vyznamenání Zlatou medaili J. F. Kennedyho a v České republice Medaili Za zásluhy v oblasti kultury I. stupně. Roku 2014 ji vyznamenala Společnost pro vědu a umění Za zásluhy v oblasti umění a nadace Bohemian Heritage Fund Granátovou hvězdou. V roce životního jubilea 2015 byla ministrem kultury vyznamenána titulem Dáma české kultury. Nové působení po návratu ze světových scén do vlasti popsala v druhé autobiografii Stýskání zažehnáno (2017).

Rozloučení v Národním divadle

V Praze připravilo rozloučení Národní divadlo 16. května 2023 od 11 hodin v podobě vrcholného holdu.Na jevišti byl vystaven katafalk i s fotografií a podpisem, portály obloženy z obou stran řadami velkých věnců od nejvyšších institucí státu, města, divadel, orchestrů, sborů, nadací, rozhlasu a televize. Celý ochoz jeviště postupně zcela zaplnili svými květinovými dary všichni, kdo se přišli rozloučit do hlediště – osobnosti diplomatického sboru, české kultury, přátelé, blízcí a obdivovatelé také z řady míst mimo Prahu i ze zahraničí. Jako připomínka dávných začátků Soni Červené před pětasedmdesáti lety zněly beze smutku záznamy jejího zpěvu ze vzpomínkového alba Ohlédnutí dovoleno.

V úvodu promluvil z video záznamu ministr kultury Martin Baxa: „Vážená paní Soňo, když jsem Vás naposledy viděl na podiu, bylo to vloni v září v Římě. Ztvárnila jste roli kněžny Ludmily v Zástěrově oratoriu Nádech věčnosti a dokázala jste ještě v blízkém okolí vyloudit ve tváři nevěřícné úsměvy svým pověstným charismatem, pronikavou uměleckou radiací, jak by řekl Váš vrstevník Josef Škvorecký. Nikoho z nás nenapadlo, že jsme vlastně právě vyslechli Vaši labutí píseň. To vše, co jí předcházelo a co se odehrálo během neuvěřitelných osmi dekád Vašeho uměleckého působení doma i jinde, bylo pozoruhodné a následováníhodné. A to nejen umělecky, ale také lidsky. Vy sama jste ráda říkávala: Nerada se dívám dozadu, raději hledím kupředu, láká mě vše nové. My všichni se už nadále budeme za Vámi pouze ohlížet, ale budeme se ohlížet u vědomí toho, jak poctivě a svobodomyslně jste hájila barvy své domoviny ve velkém světě a jak nezištně jste se s námi po návratu dělila o své zkušenosti. A tak vedle sošných postav Rudolfa Firkušného a Rafaela Kubelíka k Vám už nyní vzhlížíme jako k další z nezapomenutelných osobností, k nimž se může česká kultura vztahovat jako k oporám, k oporám moderního vlastenectví a profesionální hrdosti, a jež celý život více než dobře reprezentovaly velkou kulturu naší země. Vážená paní Soňo, čest Vaší památce!“

V živých proslovech pak složili Soně Červené svůj hold generální ředitel Národního divadla Jan Burian, šéf Janáčkovy opery v Brně Jiří Heřman, šéf činohry Národního divadla Lukáš Trpišovský a herečka Pavla Beretová. Připomněli kariéru na světových operních scénách i v činohře a velký umělecký návrat domů, dar podmanivého hlasu, profesionalitu přípravy a dychtivý zájem o dění v kultuře, zářivé, toužící a zvědavé oči, eleganci, noblesu, krásný, plný, bouřlivý, nesnadný i radostný život, laskavý humor a oblíbený přípitek životu i pozdrav „Mějte se pestře!“

Mezi proslovy se v čestné stráži střídali přední představitelé české kulturní sféry i pěvci, herci a blízcí přátelé. Varhany rozezníval Adolf Melichar a živé zpěvy u klavíru doprovázel Zdeněk Klauda. Pro pěvecké vyznání La fleur que tu m'avais jetée legendární životní roli Soni Červené – Bizetově Carmen – neváhal přicestovat z ciziny tenorista Pavel Černoch, Wagnerovu píseň O, du mein holder Abendstern přednesl barytonista Jiří Hájek a píseň Když náhle stíny se dlouží, zkomponovanou ještě letos pro Soňu Červenou Janem Zástěrou, nastudoval a upřímně prožil tenorista Petr Nekoranec. V závěru zazněla česká státní hymna Kde domov můj.

Při vynášení z divadla – v pravé poledne – se v úctě zastavila doprava a do zvuku zvonů z pražských chrámů se z balkonu nad Národní třídu snesly Sukovy smuteční fanfáry hlubokých žesťů. Legendární českou umělkyni vyprovázel poslední dlouhý potlesk.

Rozloučení v Národním divadle v Praze vyznělo jako veliké poděkování. Celý průběh byl v přímém televizním přenosu zpřístupněn na internetovém serveru Novinky.cz.

Rozloučení v Hradci Králové

V Hradci Králové, kde si Soňa Červená přála spočinout v rodinné hrobce svých slavných předků, se před zádušní mší svatou rozezněly zvony katedrály Svatého Ducha v týž den v 17 hodin. Záplavu věnců a květin z Prahy i ze Slovenska a Švýcar rozmnožily další věnce a kytice s královéhradeckými stuhami. Jako prolog bohoslužby zaznělo v katedrále z kúru Adagietto z Páté symfonie Gustava Mahlera, jíž vzdala hold zesnulé umělkyni Filharmonie Hradec Králové.

Zádušní bohoslužbu celebroval královéhradecký biskup Jan Vokál. Všechny přítomné oslovil ne však k rozloučení, ale k přivítání zesnulé Soni Červené ve společenství církve a k poděkování za dar jejího naplněného života, který dovršila zaopatřena svátostmi. Po čtení ze Starého zákona následoval za doprovodu varhan žalm Hospodin je můj pastýř z Biblických písní Antonína Dvořáka.

V promluvě po čtení z Evangelia povzbudil královéhradecký biskup přítomné ve své homilii: „Vděk a naděje. Vděk za dar života, naděje rodící se z víry, že život nekončí smrtí. Tyto dva silné pocity vstupují do popředí a prorážejí dokonce i oprávněný smutek nad ztrátou milovaného člověka. Zvláště to platí v případě člověka, který žil dlouho a naplněně. Paní Soňa Červená s láskou k životu překonávala všechny dějinné události dvacátého století, které bezprostředně dopadaly na její rodinu a na ni. Kde jinde můžeme vidět pravou a skutečnou živou naději než u člověka, který radostně překonal bezpočet životních ran, aby se i v pokročilém stáří těšil na každý nový den. Nesešli jsme se dnes proto, abychom plakali, že nás paní Soňa Červená opustila, byť nám to přináší oprávněný smutek, ale abychom spolu s ní ve víře prožili a vyjádřili naději, že se jí otevřel nový Jeruzalém, neboť Pán, v Něhož věříme, vše tvoří nové.“

Po přímluvách zněl také zde, ovšem z kúru, Zpěv o Večernici Richarda Wagnera a po dalších částech mše včetně modlitby a pozdravení pokoje i zpěv Pietà Signore Alessandra Stradelly.

V závěru duchovního obřadu promluvili emeritní primátor města Zdeněk Fink, ředitel královéhradecké filharmonie Václav Derner, ředitel Českého rozhlasu Hradec Králové a Pardubice Jiří Kánský a mluvčí Biskupství královéhradeckého Pavel Sršeň. Připomněli obětavé působení Soni Červené v divadle a rozhlase, její zásluhu o varhany pro sál královéhradecké filharmonie, založení vlastního nadačního fondu a její jedinečné lidské vlastnosti.

Na modlitbu za smíření a vysvobození ze smrti navázaly chorál Ježíš je můj vykupitel, sborový zpěv Zdrávas Královno a varhanní Postludium z Glagolské mše Leoše Janáčka. Sólové zpěvy kultivovaně přednášel opět barytonista Jiří Hájek, varhany ovládal s citem i nádherou zvuku Václav Uhlíř.

Při vynášení rakve se zesnulou z katedrály Svatého Ducha zněl z Bílé věže zvon Augustin, třetí největší zvon v zemi, který zní pouze při výjimečných událostech. Celý průběh byl v přímém televizním přenosu zpřístupněn televizí Noe.

Na hřbitov v Hradci Králové – Pouchově vstupovali smuteční hosté za plačtivého deště. Při poslední cestě provázeli zesnulou Soňu Červenou kolem kostela svatého Pavla až k rodinné hrobce. Když zde kvarteto lesních rohů dohrálo vznosný chorál Richarda Wagnera, přítomní se buď slovy nebo jen v duchu připojili k modlitbám a přímluvám. Ukládání do hrobky provázely opět zvony a lesní rohy připomněly písně Čechy krásné, Čechy mé, Dvořákovo Largo z Novosvětské symfonie a závěrečný chorál.

Poslední setkání se zesnulou pěvkyní a zároveň i rozloučení s ní, vyznělo v Hradci Králové jako velkolepé přivítání. Neboť, jak sama Soňa Červená zapsala do pamětní knihy v Hradci Králové: „Tady jsem doma…“