Před mnoha lety jsem objevila u jednoho švýcarského antikváře knihu o Andrew Carnegiem. Formuloval v ní své osobní myšlenky, šlo o jeho sen o budoucnosti světa. Já sice nejsem miliardář, jako pan Carnegie, ale jeho postoje jsem si dobře zapamatovala.

Když jsem se po třicetiletém bloudění světem vrátila do Prahy, stala jsem se členkou nadačního fondu Bohemian Heritage Fund, takové donátorství a takové přátelství mně bylo velkou oporou k návratu a k rozhodnutí tady zůstat v tom mém milovaném, malém, českém moři.

Teď, na sklonku svého života, jsem se rozhodla pro vlastní nadaci. Protože přes všechny rány mě Osud narežíroval, jak nejlépe mohl, obdaroval mě – a já se teď rozhodla o všechny dary se podělit. Nadační fond Soni Červené je mým darem – PRO ČESKOU KULTURU A VZDĚLÁNÍ

„Každý obor potřebuje mladé talenty, nové hvězdy a nečekané příběhy. Pro kulturu a umění to platí obzvlášť, protože skutečně mimořádně nadaných a schopných umělců je nemnoho. Nikdo však nezpochybní, že Soňa Červená k nim patří, a to navíc již několik desetiletí. Je stálicí operního a divadelního světa, ke které vzhlíží nejen česká kotlina, ale celý svět. 

Prožila záviděníhodnou a tvrdě odpracovanou kariéru, během níž dobyla nejslavnější pódia planety. A ve svém úctyhodném věku je stále aktivní, což nelze než obdivovat. Kdo jiný by se tedy měl stát mentorem mladým hudebníkům a zpěvákům, než právě ona?

Mám to štěstí, že se mohu považovat za Sonina přítele, stejně jako ona dlouhodobě podporuje činnosti našeho nadačního fondu, který sdružuje mecenáše české kultury. Proto je zcela nasnadě, že když se Soňa rozhodla založit vlastní nadační fond, aby mohla předat kus svých zkušeností mladším generacím a vlastně vytvořila okruh nových mecenášů, byli jsme u toho s nadšením jí pomoci.

Nadačnímu fondu Soni Červené předáme zkušenosti s vedením takového projektu a postaráme se o jeho administrativní chod, aby se sama Soňa mohla soustředit jen a pouze na vyhledávání a podporu mladých talentů a také, aby všechny jí vložené finance putovaly skutečně jen na rozvoj nových, nadějných kariér.“

Proslula bytostným zájmem o nová díla, často jí věnovaná, i jako spisovatelka a překladatelka. Svůj osud popsala v autobiografickém diptychu Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno. Vklíněním životní dráhy do tragických zvratů dvacátého století je její stopa neopakovatelně dramatická, všestranně náročná, krajně vysilující, a tím také sotva souměřitelná s jakoukoli jinou. Její dráha obsáhla nejmenší místa v domovině i největší vzdálenosti na pěti kontinentech. Vystoupila ve 113 operních rolích, a navíc v dramatech, jevištních experimentech, filmech a melodramech, mnohdy vytvořených právě pro ni.

Objela svět jako členka i host opery a činohry národních divadel v Praze a Brně, sólistka státních oper v Berlíně a Vídni a operních scén ve Frankfurtu a San Francisku, stálý host desítek předních operních a divadelních jevišť v Evropě, Severní i Jižní Americe, Asii a Austrálii, dvojnásobná komorní pěvkyně, nositelka Zlaté medaile amerického Centra Johna Fitzgeralda Kennedyho, medaile Artis Bohemiae Amicis, ceny Thálie, ceny Alfréda Radoka, státního vyznamenání Za zásluhy, granátové hvězdy nadace Bohemian Heritage Fund a ceny Classic Prague Awards, čestná občanka hlavního města Prahy, Hradce Králové a Lázní Toušeně, čestná členka Státní opery Praha a Dáma české kultury etc. etc., jejíž jméno nese planetka 26897, obíhající mezi drahami Marsu a Jupiteru…

Tato česká operní pěvkyně a herečka (*9. 9. 1925 v Praze), dcera zakladatele Červené sedmy JUDr. Jiřího Červeného, vstoupila na profesionální dráhu v oboru muzikálu, hudebního divadla a filmu. V opeře působila nejprve po sedm sezon v Brně, poté od roku 1959 ve Státní opeře v Berlíně, kde byla již po dvou letech za vynikající výkony v operách Monteverdiových, Haendlových a Gluckových vyznamenána titulem komorní pěvkyně. Když za dramatických okolností prošla v lednu 1962 berlínskou zdí do západní Evropy, došla ocenění zejména za svou Carmen, Azucenu, Brangänu, Erdu a Klytaimnestru.

Stala se sólistkou operních domů ve Vídni, Frankfurtu a San Francisku a žádaným hostem předních evropských a amerických scén od Palerma a Milana přes Salcburk, Mnichov, Bayreuth, Hamburk, Amsterdam, Brusel, Glyndebourne, Edinburk, Paříž, Barcelonu a Lisabon po Seattle, San Diego, Chicago a Los Angeles. V koncertním i operním repertoáru se brzy specializovala na tvorbu 20. století (Mahler, Stravinskij, Janáček, Berg, Ligeti, Nono, Henze). Za vynikající výkony a dlouholetou reprezentaci byla ve Frankfurtu nad Mohanem podruhé vyznamenána titulem komorní pěvkyně. Zasloužila se také o vzorovou interpretaci Janáčka v češtině a o přesné překlady notových edic. Po uzavření operní dráhy působila od roku 1989 v činoherním divadle Thalia v Hamburku, s nímž hostovala také v New Yorku, Riu de Janeiro, Hongkongu a Sydney.

Do rodné Prahy se vrátila až v půli devadesátých let k vydání své knižní autobiografie Stýskání zakázáno (1999) a knihy o svém pradědečkovi, vynálezci žesťových nástrojů Václavu Františku Červeném Můjváclav (2001). Pro město svých rodových kořenů Hradec Králové nastudovala činoherní titulní postavu v Návštěvě staré dámy. Pro pražské Národní divadlo vytvořila alegorické postavy v operách Osud a Slzy Alexandra Velikého, ústřední postavy v komorních operách Zítra se bude... a Toufar a v činoherních inscenacích Věci Makropulos a 1914 (v režii Roberta Wilsona). Mimořádně všestrannou jevištní zkušenost zúročuje také v přednesech melodramů (Ullmann, Bernstein, Suk, Štědroň, Březina, Kvěch, Bodorová).

Roku 2005 byla vyznamenána Cenou Thálie, za rok 2008 Cenou Alfreda Radoka a roku 2011 medailí Artis Bohemiae Amicis. Roku 2012 přijala čestné občanství Hradce Králové a roku 2015 čestné občanství hlavního města Prahy. V roce 2013 obdržela vysoké americké vyznamenání Zlatou medaili J. F. Kennedyho a v České republice Medaili Za zásluhy v oblasti kultury I. stupně. Roku 2014 ji vyznamenala Společnost pro vědu a umění Za zásluhy v oblasti umění a nadace Bohemian Heritage Fund Granátovou hvězdou. V roce životního jubilea 2015 byla ministrem kultury vyznamenána titulem Dáma české kultury. Nové působení po návratu ze světových scén do vlasti popsala v druhé autobiografii Stýskání zažehnáno (2017).