TUDY CESTA NEVEDE

Stránku jsme nenašli - chyba 404.
Je možné, že byla přesunuta na novou URL adresu, nebo již dále není dostupná. 

03/

Je předlouhá cesta,

co k útěše vede

a k plnosti bytí.

Než krůpěj ta něžná

se promění zcela

a netečnost zjitří,

ta nejprve klesne

co dar nebes k zemi

a s hloubkou se spojí.

V ní nabere sílu

a s elánem novým

ven na světlo vzkypí.

Dle věčného řádu

pak životem hýří,

však péče je třeba.

Zde v pohoří bujném

vše s rozkoší hltá

na vždy slunné stráni.

Když doroste záhy,

by vydala sebe,

to půlka je cesty.

Pak třeba je zkázy

a násilí třeba.

Dál sama už půjde.

Pak vzdálena lidstvu

svou podstatu hněte,

než zázrak se stane,

kdy zkalena tíhou

i vroucností vlastní

se vyčerpá zcela

a v tichosti chladne.

Zas čirá se chystá

ke stálosti zrání.

To konec je cesty,

kde ve prospěch duší

je hotova křesat.

Zde zázrakem kvasu

i lačnosti lidí

má spásou se státi

dar nebes i země,

dar podaný lidstvu,

skrz znavené dlaně.

Tam nahoře v stráni,

kam cesta se vine

výš zídkami, keři,

kde šeříky tmavé,

kde akáty vzpurné

si za druhy volí.

Tam v plnosti světa

za kapkou tou jíti,

co vyrostla v nektar,

to poslední kroky.

Pak nezbývá více

než opustit sebe.

Tím šílenstvím svatým

vše trhat, co zbývá,

a objímat světy.

Tak v té samé chvíli

vzdát vinici poctu,

i vinohrad bořit.

Než půjdeme dále,

zas ovládnout musí

vše tišící zánik.

I lpění i cestu

tam vzhůru, tam výše

skrz vinohrad pustý.

09/

Jen nádech a výdech -

i v záplavě třísek,

co k hrdlu už stoupá.

A takto jsme zvyklí

od prvního vzlyku

- nádech a výdech.

Vždyť nelze žít jinak,

než skrz každý nádech

vždy přijmout kus světa

a skrz každý výdech

kus ze sebe vydat

a přetvářet světy.

Tak pořádat prostor

a k jednotě míchat

na počátku cesty.

Snad navždy ta rozkoš

se do světa nořit

by člověku zbyla,

však nakonec přece

se ukáže obzor -

hle! - nový a širší.

Tam pěšinou známou

již kráčí, kdo poznal

dřív vějičku zření,

že nádech a výdech,

to prokletí lidské,

kdy spoutáni dechem

zde znovu a znovu

chcem’ polykat světy,

má puklinu v sobě.

Když proud vzduchu ztichne,

než k dalšímu hltu

se přichystá chřípí,

ten okamžik klidu

do věčnosti průrva,

směr přímý též k Bohu.

Kéž vyhasne touha

po jitření času

tou odvěkou mírou

a půvab té chvíle,

kdy nepřijde nádech,

se na věčnost zdlouží!

Kde v cíli té cesty

už nečeká nikdo

na nádech a výdech.

Kde z okovů světa

prach zbylý se zvíří

ve vanutí Ducha,

jež hmotu i touhu

i vzpomínku na ni

pak rozptýlí provždy.

Proč tedy v ústech dávno zvěčnělých

zas proudí řeka prostořeká?!

14/

Bůh.

Bůh v nás…

Bůh byl vždycky příliš blízko na to,

aby nechal napospas náš svět.

Nebyla však tolik velká něha tato,

že by si vzal naše lidství zpět.

15/

Zdviháme oči ke hvězdám a dál,

mezi světy hledáme Tebe.

Vsazeni do brázdy chvění,

znenáhla vzmáhá se mnohost,

i sobě nakonec vzdalujem’ sebe.

To vše jen pro život, z Tebe a za Tebou,

a pro návrat k náhlé podobnosti.

Nakonec uvadnem’ k jednotě se sebou,

pak budeme znovu a opět

všichni a všechno

jedni a titíž.

Pak se zraky zdvihneme k sobě i ruce,

již nadosah, my, jedni a titíž.

Václav a Boleslav

téhož jména.

Ludmila, Drahomíř

téhož údělu.

Oměj i černucha

téže podstaty.

Lidstvo a svět

téhož cíle.

Za Tebou! Z Tebe.

My. Jedni. Titíž!

19/ chorál

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě,

nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!

Kyrie eleison!